Dlouhá cesta věčnosti- prolog

6. července 2017 v 20:09 | jennyssa |  Dlouhá cesta věčnosti
Příběh je o Edwardovi a Belle, na kterou narazí ve Volteře. Sem se dostala před několika lety a byla zde vychována pro svůj budoucí vstup do gardy a hlavně pro využití jejich schopností. Bells je štít, ale umí taky někomu mluvit do duše a promítat mu své myšlenky, když chce. Je poloupír, je nesmrtelná, ale živá. Její výhoda je v samoléčbě, jaká je vlastní upírům, avšak Bella cítí bolest. Může plakat, je silná jako upíři, ale na jednoho málo.....
Naproti tomu je tu Edward a jeho rodina. On čte myšlenky. Belly mu je líto a zároveň ho uchvátí.



prolog

EDWARD:

S rodinou jsme měli namířeno do Volterry. Je to několik týdnů, co přišlo pozvání k návštěvě pro Carlislea a jeho rodinu. A v tomto období se chystaly v Itálii oslavy. Svátek svatého Patricka nebyl jen, pro věřící, dnem vyhnání upíru ze země, ale pro Volturiovi i oslava své existence jako královské rodiny. Už 2000 let se držely u vlády. Ačkoliv jsem je znal a byl tam jen několikrát, nikdy jsme se nezdržovali příliš dlouho. Jejich neúcta k životu a nekalé praktiky mě odpuzovali. Věděl jsem, že Aro touží mít mě ve sbírce, stejně tak jako mou sestru. O Jasperovi jsme mohli jen spekulovat. Jeho nadání pro cítění emocí bylo žádané, ale jeho dlouhověké zkušenosti ve válkách přímo odstrašující. Myslím si, že se ho Aro trochu bál, přeci jen je fajn vlastnit někoho takového, dokud se nepostaví proti vám.

V letadle jsem poslouchal jemnou hudbu ze sluchátek a místy mi nestačila ani hlasitost přehrávače nad myšlenkami Emmetta a zvukům, které vytvářeli s Rose na záchodech. Pochopitelně jsme byli jako upíři jediní, kdo to zaregistroval.
Alice s Jasperem seděli přede mnou a objímali se. Moje malá sestra mu ležela v náručí a snila. Nikoli sen, ale svoje vize. Ráda občas zavřela oči a skládala si jednotlivé kousíčky svých skládanek dohromady. Jazz ji hladil po vlasech a u rtů si svíral její ruku, kterou zasypával polibky.
Nemohl jsem se vynadívat, i když jsem nikdy neobtěžoval svými pohledy nikoho z mé rodiny. Celé století jsem si vystačil jen s nimi, vlastně mě ani nikdy netížilo, že jsem sám, ale přeci jen mi poslední dobou přicházely na mysl závistivé myšlenky. Neumím si představit, co ti dva k sobě cítí, ale rád bych to také někdy prožil. Neumím dát tvář svým představám o svojí vyvolené, tak snad ji poznám, až ji najdu.

Probíral jsem se svými myšlenkami, i každého v letadle. Nedokázal jsem ty hlasy ztišit, ani vypnout, bylo to mnohdy nepříjemné a otravné.
Přistávali jsme téměř v noci a za pár hodin jsme byli ve městě u hradu. Ten týden mělo být slunce, takže odjezd musel počkat alespoň 4 dny, jak slibovaly Aliciny vize.

U recepce nás uvítala stále živá recepční, ovšem jiná než před pěti lety, kdy jsme projížděli okolo a jen se zastavily na zdvořilostní návštěvu.
"Carlisle, můj příteli," vlekl se směrem k nám Aro s napřaženýma rukama, sotva jsme vstoupili do hlavního sálu v podzemí.
"Vítám tebe, i tvou rodinu," potřásl mu rukou a Esme dokonce políbil špičky prstů.
"Děkujeme za uvítání a vůbec za pozvání. Je nám ctí," pronesl otec za nás za všechny a byl velice zdvořilý.

V tom se rozrazily dveře z opačného konce auly a z chodeb mířících k ložnicím vykročil Felix.
Měl zuřivý pohled a mohutně našlapoval. Chvíli za ním se plížila dívka. Vypadala spíš jako zakřiknuté káčátko, ale v koutku oka jí jiskřilo potěšení.
Tohle si vypiješ.
Pomyslel si hromotluk.

"Áááá, právě v čas," otočil se Aro směrem k příchozímu a pokynul i dívce.
"Přátelé, Felixe už znáte a tohle je náš nový člen. Je s námi asi čtyři roky a má velký potenciál. To je Isabella. Isabello, to jsou Cullenovi."

Felix se postavil vedle trůnu a tiše mluvil s Arem, který nechal dívku s námi a šel se posadit.
"Dobrý den, ráda vás poznávám," špitla skoro neslyšně a téměř nezvedla oči z podlahy. Přikývli jsme s úsměvem. Zdála se milá.

"Ahoj, já jsem Alice," přiskočila k ní má sestra a objala jí. Děvče syklo a uskočilo. Cítil jsem z ní upíra, ale spíše člověka, všiml jsem si jejího neobyčejného půvabu, ale i zachmuřených tváří a oteklých očí.
"Issi, lásko, pojď se postavit ke mně," téměř zařval Felix od Arova trůnu.
Ona jen zvedla pohled a otočila hlavu. Nepřátelsky zavrčela, skoro, jakoby chtěla vyskočit a zakousnout se do něho.

Že by milenecká hádka? Zrovna jsem se divil jeho oslovení a sklopil z ní oči, abych nepokukoval po zadané upírce, avšak její reakce mě více než zaskočila.

"Tak dost!" Vstal Aro. "Jdi do svého pokoje!" Zakřičel na to něžné stvoření, až se chtělo pro změnu vrčet mně i bratrům. Byla naprosto cizí, ale bylo vidět, že tu něco evidentně nesedí.
"Felixi," kynul na něj klidně rukou. Ten se ihned usmál a šel za jí takřka v patách .
"Omlouvám se, malé nedorozumění. Mládí a puberta. Buďte tu jako doma. Večer vás čekám k večeři. Jane vám ukáže pokoj," usmál se Aro a vyzval nás k odchodu.

BELLA:

Po včerejší noci jsem toužila zemřít. Nikdy jsem si ani nepředstavila, že by mě mohlo něco takového potkat.

Bylo to už 4 roky, co mě při jedné misi našli Volturiovi a poznali díky Marcusovi moje dary. Od té doby jsem byla tu. Tedy první rok ve vězení, abych zmoudřela, druhý rok mě zkoušeli, zda bych se hodila do gardy a ty poslední dva jsem se pokoušela uprchnout, za což vždy následoval trest- většinou od Jane. Poslední měsíce mi dělal osobní hlídku Felix, který jak jsem nedávno zjistila netoužil jen po tom.

Svěřil se Arovi s přáním mít mě u sebe i v noci a ten souhlasil. Prý abych konečně přestala trucovat. Minulý týden mě přestěhovaly, bylo to 5 nekonečných nocí v mém životě.

Felix si liboval v mém pokořování a nejlépe, když to slyšel celý hrad. Raději jsem byla naprosto nepříčetná a dočkala se pořádného výprasku, než abych s ním trávila celou noc v posteli. Na to jsem ale přišla až třetí den, ty první dva byly nejhorší. Kdybych byla člověk, jistě bych je nepřežila, ale i ta bolest mě jako poloupíra zabíjela, dokud se mé tělo nezhojilo.

Po dnešní noci jsem měla několik zlomenin... po naší výměně názorů. Felix byl nejsilnější upír v gardě a já se mu ani náhodou nemohla ubránit, ale sotva jsem ho rozzuřila víc než rozvášnila, připadal si poníženě a musel mě poučit. Pak už jen stačilo vydržet tu hroznou bolest při praskání kostí... ale moje tělo zůstalo moje. To mě uspokojovalo.
"Máte jít oba za Arem," nakoukl dovnitř k ránu Alec a hned zase zavřel.
" Večer si to s tebou vyřídím, ty potvoro," sehnul se a olízl mi celý obličej.
Bylo to nechutné, ale musela jsem se usmát nad svým vítězstvím, když jsem vstupovala za ním do sálu a viděla jeho zuřivost.
Bylo mi trapně, když jsem viděla naše hosty a uvažovala, jestli neslyšely něco z naší hádky. Tedy spíš můj nechtěný pláč a jeho nechutné nadávky.

"Issi, lásko, pojď se postavit ke mně," zdůraznil a chtěl mě tím povelem ponížit ještě víc.

Na to jsem to nevydržela a zavrčela jako divoký pes.
To rozpoutalo Arovu zlobu.
Po chvilce jsem se před pokojem potkala s Felixem, který se mě chystal ještě políbit, než půjde na výcvik gardy. Hrubě mě chytil pod krkem a téměř zvedl do vzduchu. Potřebovala jsem vzduch, ale z jeho úst se vymanit nešlo.

"Ehm, ehm..." zakašlal někdo. To už Felix odcházel.
"Bello, ty dračice", podivila se ta malá dívka se střapatými vlasy, co se mi představila jako Alice.
Asi nebylo dost dobře vidět, že jsem se pokoušela bránit a držela vší silou jeho prsty pod svým krkem, jen aby mi nerozdrtil hrdlo.
"Nechtěla bys někam zajít, třeba nakoupit?" zeptala se rozverně a trhala mi rukávem.
"Alice, ráda bych, ale nesmím z hradu." Na to se podivila a změnila téma.
"Tak pojď k nám, já tě učešu a nalíčím, aby ses večer přítelovi líbila." To mě dostalo. Chtělo se mi plakat, ale zároveň jsem jí neobviňovala, ona za to nemohla. Neměla jsem normální společnost, co jsem tu, takže jsem to uvítala.